Politická kaviareň
Diskusia 20 Krajina kabelárov Väčší formát

Národní stát v pasti globalizace (2)

Současná krize v plné síle vyjevila problém vyspělých zemí: Na čem postavit ekonomický růst za situace pracovně úsporných technologií, vedoucí ke klesajícím reálným mzdám většiny populace a nadvýrobě? Přestože by se nyní řada zemí ráda chopila iniciativy a zkusila něco podniknout, zjišťují, že jim chybí nástroje, jak to učinit.

(Pokračování článku z minulého týdne.)

Navzdory přesunům od přímých k nepřímým daním mnoho vlád zjišťuje, že nejsou finančně schopny pokrýt veřejné služby jako dříve. Výpadky dané daňovým dumpingem jsou příliš velké. Nejde jen o nižší zdanění, řada zemí poskytuje různé investiční pobídky a daňové výjimky pro velké spřátelené firmy.

Nastupuje tedy „nutné“ odbourávání sociálního státu, který je chápán jako překážka v konkurenceschopnosti. Dříve čisté veřejné statky se alespoň částečně zpoplatňují, a především pokračuje privatizace veřejných služeb.

Jedním z nejlukrativnějších odvětví jsou penze. Jedná se totiž o obrovské částky, se kterými může kapitál počítat po poměrně dlouhou dobu. Proto se v řadě zemí objevuje fenomén tzv. dobývání renty. Popři krizi si kapitál uvědomuje, že existuje už jen velmi málo zdrojů, které nemá pod svou kontrolou.

Podle Mráčka (str. 52-53) se „průvodním jevem soudobého dobývání renty stále více stává propojování politických a ekonomických zájmů. Zájmové skupiny se snaží přes spřízněné politiky dosáhnout legislativních úprav a opatření, které by jim umožnily získat určitá zvýhodnění na úkor jiných ekonomických subjektů.“ Např. mandatorní výdaje se svou legislativní oporou vytvářejí stabilní prostředí pro dobývání renty a jsou předpokladem i jejího dlouhodobějšího čerpání.

Zajímavá je argumentace povinného spoření do soukromých penzijních fondů. Těžko někdo vysvětlí, jak může být soukromý fond, který je vystaven všem tržním rizikům (viz současná krize) a má velmi vysoké náklady na spravování a především chce svým majitelům vykazovat zisk, efektivnější a lepší variantou než prostředky spravované státem.

V případě tzv. opt-outů jde samozřejmě o to nadnárodnímu kapitálu zpřístupnit veřejné peníze. Občané jsou donuceni si spořit v soukromých fondech, které ale nemají žádnou politickou zodpovědnost. Je tedy možné, že pokud zkrachují, bude to opět stát, který bude tyto soukromé ztráty socializovat.

Dalšími atraktivními oblastmi jsou např. zdravotnictví, ale i státní podpora různým bankovním produktům (hypotéky, stavební spoření apod.). V případě snížení výdajů na bezpečnostní složky to může být dobývání renty ve prospěch soukromých bezpečnostních agentur. Ze světa je dobře znám případ firmy Blackwaters, ČR může „přispět“ svou troškou do mlýna nadstandardním zapojením představitelů firmy ABL v mocenských strukturách.

Samozřejmě, že rovněž atraktivní možností je dluh. Zatímco dluh státu je tvrdě penalizován (viz Řecko) snížením ratingu a nakonec vede k „nezbytným, úsporným“ opatřením, dluhy domácností jsou všestranně podporovány a považovány za „zdravé a normální.“

Ať se to již týká situace, kdy se jedinec musí de facto upsat na celý život, aby si mohl splnit základní potřebu mít kde bydlet. Případně školné jako možnost, jak dostat do spárů bankovních dluhů již velmi mladé lidi. Dluh je ideálním drábem, pohaněčem ekonomické aktivity, ovšem jen u jednotlivců, kde za rohem číhají davy exekutorů. Více o dluhu jsem napsala v mém předcházejícím článku.

Opakování neúspěšných receptů strany nabídky může působit jako děsivé déjà vu. Znovu se hovoří o tom, že snížení přímých daní významně urychlí ekonomický růst a že větší „flexibilita“ pracovního trhu sníží nezaměstnanost.

Málo už se hovoří o tom, že snižování daní jako urychlování ekonomického růstu – kterémužto mýtu ovšem v řadě zemí propadla i sociální demokracie – je cesta nákladná a málo účinná. Jak uvádí Miloš Pick (str. 111): „Nižší podíl daní a odvodů na HDP o 10 procent by vedl k vyššímu ročnímu růstu HDP přibližně o pouhé procento, a to převážně extenzivní cestou vyšší zaměstnanosti. K vyššímu růstu produktivity práce – která je hlavním předpokladem dlouhodobého růstu – by přispěl jen asi o 0,35 procent.“

Snižování přímých daní vedlo k výpadkům příjmů, které byly vykompenzovány nárůstem nepřímých daní, např. DPH s degresivním dopadem. Snížily tak i manévrovací schopnost státu reagovat v krizích. Flexibilita na pracovním trhu jen posílila pracující chudobu, i když „opticky“ zlepšila nezaměstnanost. O zlepšení sociální situace se dá ovšem mluvit jen stěží.

Vše toto řečeno, bylo by mylné se domnívat, že nadnárodní kapitál si přeje zrušení národního státu. Přeje si stát, který bude ekonomicky zcela v jeho područí a bude vykonávat tu politiku, kterou mu nadiktuje – zcela bez ohledu na to, co si o tom myslí občané dané země.

Stát ovšem stále ještě disponuje dvěma atributy, které se nadnárodním firmám a finančním trhům mohou zdát lákavé, aniž by si je (prozatím) chtěly přivlastňovat. Na jedné straně je to represivní moc – ta je v období krize, jak ukazuje Řecko, velmi užitečná. Na straně druhé pak legitimita daná volbami. Ta se ovšem, tváří v tvář současné Velké depresi rychle ztrácí.

V 80. a 90. letech byla většina politických elit, a to i sociálnědemokratických (pod vlivem tzv. Třetí cesty) přesvědčena o správnosti konkurence mezi zeměmi a celkového neoliberálního směřování. Názory a zájmy politických a ekonomických elit nebyly v rozporu.

Současná krize ale tuto politicko-ekonomickou hegemonii změnila. Být neoliberálem už není tak in (mimo ČR ovšem, která je, jak je posledních 500 let obvyklé, zcela mimo světové dění). Vlády chtějí zpět svou moc, aby se pokusily regulovat spekulace, ratingové agentury i daňové ráje (např. kancléřka Merkelová). Jejich zájmy a zájmy nadnárodního kapitálu už se nekryjí.

S hrůzou a bezradností ovšem zjišťují, že vlády jsou v tomto souboji ty slabší a nakonec musejí akceptovat „rozhodnutí finančních trhů“, aby uchránily své země před bankrotem. Ekonomická moc, kterou si dobrovolně omezovaly od 70. let, se jim zcela vymkla z rukou.

Kombinace vysokého očekávání, které je koneckonců dáno demokratickými volbami, tak nemůže být naplněno. Do krize se tak dostává nejen světový ekonomický systém, ale legitimita demokraticky zvolených elit a tím i celý demokratický systém.

(Článek vznikl na základě mé čerstvě publikované knihy Globalizace a krize.)

Share |

Komentáre (3)

  • mazda 13.12.2010 15:10

    Jasne a logicky napísané. K tomu jedna poznámka. Trhový systém je zo svojej podstaty vedený inštinktom, oslabovať úlohu štátu pod heslom — štát je zlý hospodár. Pritom štát je jediným garantom nedotknuteľnosti pravidiel hry, ktoré sú postavené tak, aby reprezentantov kapitálu v súboji spoločenských síl a záujmov zvýhodňovali. Zákonite, veď kapitál má rozhodujúcu úlohu pri ich kreovaní. Ak však oslabovanie štátu prekročí hraničnú líniu, zrúti sa aj s celým svojím mocenským aparátom, ktorý je garantom nedotknuteľnosti práve týchto pravidiel. Ak nastane reťazová reakcia, štáty so sebou stiahnu do priepasti trhový systém fungovania ekonomiky aj s jeho hodnotovou hierarchiou. Niektorí túto záverečnú fázu a novú etapu súčasne označujú za revolúciu, iní za anarchiu. Vyberte si..

  • Dennis 29.12.2010 22:18

    Jednotlive skupiny oligarchu, ktere ve svych rukou soustreduji moc globalnich kapitalovych mocnosti, realizuji sve cile – nejvyssi mozne a stale rostouci miry zisku – sirenim konzumerismu. Zivotniho stylu, ktery chce vsem vrstvam spolecnosti vnutit zboznovani zlateho telete se vsemi pruvodnimi jevy moralniho upadku. Jiz dlouho pred tim, nez se dosahne temer vsech mezi rustu zisku extenzivnim vyuzivanim zdroju, rustem produktivity a technologickeho pokroku, je bezohlednost a drancovani ve stylu “Po nas potopa” organickou soucasti “rozvoje” a to vse je mozne proto, ze socialni otrlost a cynismus bez nejmensich skrupuli je nedilnou soucasti “odborne” kvalifikace tech, kteri ridi nadnarodni korporace.
    Vseobecny upadek mravu, ktery postihuje vsechny vrstvy spolecnosti, je provazen rustem kriminality a zrudnosti vsech typu trestnych cinu. At’ jiz se jedna o trestnou cinnost bilych limecku nebo o nejdrsnejsi nasili.
    Zadluzenost celych statu i jednotlivych rodin a jedincu je univerzalni metodou, jak si kapitalove skupiny sve obeti rozzvykaji. Tihle predatori ovsem sve obeti nechteji spolknout, ale poradne zdimat.
    Autorka tyhle jevy popisuje velmi kvalifikovane.

  • Dennis 29.12.2010 22:33

    to mazda
    Jedinym garantem “nedotknutelnosti pravidel” neni stat. Jedinou a nezbytnou podminkou “dodrzovani pravidel” je to, ze stat i soukromy sektor vsech meritek budou aspon v mirne nadpolovicni vetsine svych reprezentantu DOBROVOLNE dodrzovat pravidla.
    Zadne zprisnovani zakonu ani zadne zprisnovani kontrolnich mechanizmu nezmuze nic proti vseprorustajici korupci. K te jsou nachylni stejnou merou statni i soukromi “podnikatele”. Kdy nastane okamzik dobrovolneho navratu ke slusnosti a poctivosti? Zrejme az po celospolecenske katastrofe.

Pridaj komentár