George Irvin: Přišel čas znárodnit velké banky

V minulých třiceti letech se v rozvojovém světě ve velkém privatizovaly veřejné podniky. Zdá se, že nyní se tento trend obrátí. Proč? Poněvadž se hroutí ideologie, která za projektem rozsáhlých privatizací stála – zejména představa, že soukromý sektor je vždy efektivnější nežli sektor veřejný.

O veřejné vlastnictví jako vhodnější metodě správy se znovu uvažuje nejen pro banky, ale rovněž pro železnice, pro vodohospodářské, energetické a také telekomunikační podniky – stručně řečeno, v řadě oblastí, kde se v posledních desetiletích vyzkoušela rozsáhlejší privatizace a deregulace, ale zůstala za očekáváním.

Bankovnictví nám skýtá nejvýmluvnější příklad. Deregulace a rušení všech forem družstevního či obecního vlastnictví, zejména ve Spojených státech a v Británii, vedlo v roce 2008 takřka k zhroucení finančního systému a k následné hluboké a neutuchající recesi, která v Británii už délkou svého trvání překonala recesi třicátých let.

Vrchní ekonom Citi Willem Buiter se za převzetí největších bank přimlouval již v roce 2009. Ačkoli poté následovalo krátké období vzestupu, zdá se, že recese se vrací – a s ní všudypřítomné příznaky další finanční a hospodářské krize, „dokonalé bouře“ s potenciálně mnohem závažnějšími důsledky nežli před čtyřmi lety.

Dost se toho namluvilo o regulaci už v roce 2008 po té, co byly banky v roce 2008 zachráněny z veřejných rozpočtů. Současné skandály (falšování referenční úrokové míry Libor bankou Barclays’, praní špinavých peněz v HSBC) znovu nastolily otázku regulace a veřejného vlastnictví bank.

Jakkoli je pravda, že ve Velké Británii jsou ve veřejném vlastnictví dvě z největších bank (RBS a Lloyds) a že labouristé chtějí zřídit Britskou investiční banku, ve skutečnosti se k převzetí největších bank prozatím neučinilo takřka nic.

Prostá skutečnost je taková, že finanční sektor je příliš mohutný a mocný, než abychom jej mohli efektivně regulovat. Ve Spojených státech se nezvladatelná moc bankovní lobby už stala problémem, který uznává politická levice i pravice. A dokonce i kdyby se podařilo největší banky rozbít, zřejmě by se obnovily v ještě koncentrovanější podobě, jak vysvětluje profesor Gar Alperovitz z Marylandské univerzity.

V Británii je situace méně přehledná nežli ve Spojených státech, ale málokdo by se snažil popřít zhoubný vliv londýnského City, který se promítl do oslabení závěrů Vickersovy zprávy. Požadavek důsledného faktického oddělení obchodního a investičního bankovnictví nahradil požadavek „samostatně vedených účtů“ a to ještě až k roku 2019.

Klasický argument proti veřejné správě bank říká, že je neefektivní, jinak řečeno, že „úředníci nemohou řídit banky“. Ale základní otázkou tu není efektivita, neboť po světě se vyskytuje spousta veřejně či družstevně vlastněných bank. Základní otázkou se stává efektivita vlastnictví soukromého.

Můžeme si dovolit nepřevzít do veřejné správy největší hráče v bankovnictví, zejména pokud nastane další finanční krize? Velké soukromé banky v rámci OECD už stály veřejnost bilióny, způsobily ekonomickou recesi, která vedla k rozsáhlé ztrátě výkonu i pracovních míst.

Tím, že spekulují proti státním dluhopisům, staly se soukromé banky jedním z hlavních viníků krize eurozóny. Za povšimnutí rovněž stojí, že ty samé banky nesou stěžejní odpovědnost za prohlubování nerovnosti: kultura bankéřských bonusů se od roku 2008 ještě zhoršila!

Je třeba podotknout, že není třeba, aby bezpodmínečně všechny banky byly ve veřejném vlastnictví. Ale pokud se bankovní skandály budou množit, pokud rozvinuté ekonomiky budou dále stagnovat, pokud bude nedostatek pracovních míst a poroste nezaměstnanost; a zejména, pokud daňoví poplatníci budou ještě jednou žádáni o to, aby zachránili banky před krachem, pak je takřka jisté, že do deseti let se největší banky stanou veřejnými podniky.

Původní text vyšel v internetové revue Social Journal Europe. Převzato z partnerského denikreferendum.cz. Autor je profesorem a výskumníkem na Univerzitě v Londýně (Škola orientálních a afrických studií). Je autorem knihy Super Rich: the Growth of Inequality in Britain and the United States (Cambridge, Polity Press, 2008).