Politická kaviareň
Diskusia 20 Krajina kabelárov Väčší formát

Transatlantické obchodní a investiční partnerství – přímý útok na demokracii?

Růžové zítřky…

Také byste si přáli, aby hospodářství EU získávalo každoročně 119 miliard eur navíc a každá průměrná čtyřčlenná evropská domácnost dodatečných 545 eur disponibilního příjmu? Toto bohatství, spolu s dalšími výhodami, včetně například milionů nových pracovních míst na obou březích Atlantiku,  má přinést úspěšně realizované Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TOIP). O něm od léta minulého roku se Spojenými státy jménem členských zemí Evropské unie vyjednává Evropská komise.

Evropská unie a Spojené státy chtějí maximálně otevřít své trhy se zbožím, službami, ale i veřejnými zakázkami pro vzájemný obchod a investice. Jednají také o spolupráci v regulatorních otázkách, které na obchod a investice mají vliv, a o odstranění co největšího množství necelních překážek. To považují za stěžejní součást budoucí dohody.

… které mají svá ale

Ne všichni jsou ale touto vizí dodatečného blahobytu generovaného větším obchodem a investicemi nadšeni. Co se kritikům této dohody nelíbí? Námitky lze zhruba seskupit do tří okruhů.

Za prvé jsou to zkušenosti s existujícími dohodami o volném obchodě a především těmi uzavřenými mezi různě hospodářsky vyspělými zeměmi. Ilona Švihlíková nedávno bilancovala dvacet let Severoamerické zóny volného obchodu. Dohoda podle ní pomáhá především korporacím a poškozuje pracující všech tří zúčastněných zemí (Mexika, USA a Kanady). Navýšení obchodu a investic se také proti očekáváním nepromítlo do zásadnějšího zvýšení ekonomického růstu.

Nejen na základě toho je tedy na místě zdravá skepse ohledně slibovaného bohatství, které má přinést TOIP, byť ji vyjednávají partneři, kteří jsou na tom – přinejmenším v průměru – podobně, co se týče hospodářské vyspělosti.  Kvantitativní odhad přínosů se opírá o jedinou studii připravenou na zakázku Komise. Tato studie zní, jakoby dohoda něměla mít žádné poražené, jen samé vítěze. Zkušenosti z reálného světa obchodních dohod ale ukazují, že takové očekávání je velmi nerealistické a že výnosy zdaleka nejsou rovně distribuovány.

Za druhé, kritice je podroben předpokládaný obsah dohody. Mezi nejspornějšími body jsou liberalizace veřejných zakázek, regulační spolupráce a kontroverzní klauzule na ochranu investorů, který je kritizován jako cesta k  totalitní vládě korporací nad lidmi a nad zvolenými vládami nebo jako přímý útok na demokracii. Investoři podle něj mohou u zvláštního arbitrážního tribunálu žalovat vlády v případě, že se cítí poškozeni jejich opatřeními. Obavy spojené  s regulatorní spoluprací se týkají například postupného a dlouhodobého rozmělňování norem na ochranu zdraví, práce nebo životního prostředí pod taktovkou  korporací.

Třetí téma kritiky se týká netransparentnosti procesu vyjednávání dohody, včetně toho, že až do konečného znění dohody nebudou zpřístupněny žádné pracovní texty. Tato netransparentnost podle kritiků nahrává především korporacím, které mají údajně lepší přístup k informacím a vyjednavačům než další zainteresované strany, především různé organizace občanské společnosti nebo odbory.

Je kritika na místě?

Všechny tyto námitky jsou velmi vážné. Jaké záruky dávájí vyjednavači, že tyto obavy jsou neopodstatněné?

Na jednu stranu se skutečně snaží na alespoň některé námitky reagovat. Ve všech prohlášeních a dokumentech obě strany neustále  ubezpečují, že dohoda neovlivní svrchované právo regulovat a že nepovede ke snížení ochranných standartů. Evropská komise v řadě dokumentů, některých přístupných i v češtině, vysvětluje, oč v jednotlivých oblastech přesně jde a co to má přinést. To se týká i onoho kontroverzního bodu k řešení případných sporů mezi investory a státem. Komise se v celku kredibilně snaží ukázat, že se poučila z minulých dohod a že se ve vyjednáváních snaží systém vylepšit (a jak).

Co se týče transparentnosti, nabízí sice prostor pro interakci se zainteresovanými strananmi a zvěřejňuje řadu podkladů, včetně jmen vedoucích vyjednavačů pro různé oblasti. Bohužel ale v průběhu vyjednávání nebudou zveřejněny žádné konkrétní texty dohody. Je namístě se tedy ptát, nakolik relevantně se mohou zúčastněné strany vyjadřovat, pokud si k textům nezajistí neformální přístup nebo pokud nebudou reagovat na uniklé dokumenty.

Situace je tak často mnohem komplexnější, než jak se ji snaží obě strany – vyjednavači i mnozí kritici – prezentovat. Kritici poukazují vesměs na nejčernější možné scénáře, zatímco Komise se snaží dohodu prezentovat v co nejrůžovějším světle. To vše v kontextu ještě probíhajících jednání, jejichž výsledek zatím nelze předjímat, o textech, které nebudou až do uzavření jednání zveřejněny.

Jak posílit důvěryhodnost

Důvěryhodnosti Komise i jejích argumentů by velmi prospělo, kdyby dokázala zmírnit obavy z toho, že nehájí především zájmy korporací nebo dokonce není jejich nástrojem. Kdyby dokázala přesvědčit, že vidí obchod a investice jako prostředky ke generování bohatství a přidané hodnoty, jejichž cílem je blahobyt celé společnosti (ne jen korporací),  a ne účel sám o sobě. A kdyby dokázala zmírnit obavu, že při posuzování toho, co jsou legitimní politické cíle a opatření, její důraz na finanční aspekty a důsledky regulací a finanční přínosy liberalizace nepovede stále více k nadhodnocování tohoto aspektu na úkor kritérií, která nejde převést na peníze.

Jak by toho mohla dosáhnout? Na jednu stranu prostřednictvím maximální transparentnosti celého vyjednávání a na druhou stranu otevřeností k nuancovanější a veřejné diskusi i o možných problematických aspektech a důsledcích dohody. V obou oblastech toho může dělat mnohem více, než doposud.

Na úsilí občanské společnosti záleží

Toto i větší síla korporací (ať již domnělá nebo reálná) ale neznamená, že občanská společnost nemá žádnou roli a dopad. Právě naopak. Vedle již mnoha existujících aktivit a vyjádření ze stran neziskových organizací může mít velký potenciál odborná kritika. Jsou potřeba alternativní a kritické ekonomické a právní analýzy, počínaje například kritikou výše zmiňované studie Centra pro výzkum hospodářské politiky. Jsou potřeba další alternativy a jejich propagace, jako například nedávno představené Alternativní obchodní směrnice, které nabízejí jinou vizi evropské obchodní politiky a naznačují i potřebná opatření.  A je potřeba pokračovat v aktivní participaci a lobbování v rámci možností, které Komise a další kroky nutné ke schálení budoucí dohody dávají. Navíc, dohoda nevstoupí v platnost bez souhlasu Rady (tedy vlád členských států EU) a Evropského parlamentu.  Záležet bude tedy i na postoji těchto aktérů, kteří jsou údajně již nyní průběžně informováni a konzultováni Komisí.

Hraje se o hodně, ale hraje se stále a konečné skóre je otevřené.

Share |

Komentáre (1)

  • Mike 07.01.2014 20:01

    Jen jeden fakt – vlady opet vyjednavaji v tajnosti a nejen, ze odmitaji jakoukoli diskusi, ale dokonce ani nezverejnily plne zneni teto smlouvy. Casti zverejneny diky Wikileaks.
    Takze – Case closed.

    Molotov-Ribbentrop, verze Kerry – Barroso…

Pridaj komentár