Politická kaviareň
Diskusia 20 Krajina kabelárov Väčší formát

Zbytečná evropská levice

Kvůli jedné milostné aféře propásly miliony lidí zásadní projev Françoise Hollanda. Francouzský prezident v něm minulé úterý oznámil, že zvýší plánované daňové výhody podnikům a provede škrty zhruba ve výši českého státního rozpočtu. Řekl rovněž, že je nutno nechat podniky více dýchat a více produkovat.

Chtěl být zodpovědný hospodář. Chtěl jistě udělat něco prospěšného. Chtěl pomoci údajně skomírající francouzské ekonomice. To se mu však podobnými opatřeními nepodaří. A nedělá tím jen ekonomickou chybu.

Přistoupením na pravicové reformy dává všem obyvatelům Francie a Evropy jasný vzkaz: evropská sociální demokracie se po stránce hospodářské politiky už podruhé za dvacet let vyprazdňuje. Nedokáže nebo spíše nechce nabídnout vlastní řešení.

Vážně hrozí, že jestliže přijde ještě pár podobně významných pravicových coming outů, voliči pojmou dojem, že evropský levý střed nemá co voličům nabídnout. Uchýlí se tak k jiným, často nebezpečnějším alternativám.

Kolektivní halucinace
Většina anglosaských finančních novinářů a ekonomů je už třicet let přesvědčena, že Francie se posledních dvacet let nachází měsíc před totálním kolapsem. Nedokážou Francii odpustit, že stále ještě velice slušně funguje, přestože už třicet let vzdoruje mnohým reformám, o kterých jejich politici tvrdili, že bez nich všechno fungovat přestane.

Tahle kognitivní disonance – či spíš kolektivní halucinace –, že Francii se daří špatně, i když se jí vlastně daří docela dobře, stojí jistě za zvláštní pojednání. Je však důležitější, že se Hollande těmto fiktivním názorům plně oddal.

Přesně třicet let před ním se prakticky ve stejný moment svého mandátu rozhodl pro pravicovější politiku i jeho předchůdce François Mitterrand. Ten tak však učinil v docela jiném druhu krize. Na začátku 80. let na něj tlačila dvojciferná inflace a měnová politika Bundesbanky.

Jednalo se o krizi s úplně jinými charakteristikami. Opatření navíc přišla po dvou letech znárodňování a expanze sociálního státu. Něco podobného François Hollande docela přeskočil a deflační – nikoli inflační – tlaky se rovněž rozhodnul ignorovat.

Ještě pikantnější je, že Hollande se tak rozhodnul v době, kdy i klasicky smýšlející ekonomové z MMF či OECD postupně uznávají, že to státy se škrty přehnaly a že na vině slabého růstu je právě jemi způsobená slabá poptávka. Nikoli nabídka, za kterou se rozhodnul bojovat Hollande.

Keynes střelený ze zálohy
Hollande před novináři nejenom bez uzardění oznámil, že je třeba jednat na straně nabídky, tedy zvýhodněním podniků. Dokonce nechal projít přes rty větu „nabídka si vytvoří svou vlastní poptávku“.

Touto citací dávno vyvráceného Sayova zákona bez ostychu zpochybnil, na čem stojí drtivá většina levicových hospodářských principů. Tedy že produkce sama o sobě nesmí diktovat a v podstatě nedokáže ex nihilo vytvořit poptávku. Jinak vytváříme hospodářský systém poplatný podnikům, ve kterém jsou domácnosti a zaměstnanci jen jakési přívěšky a bezmocná kolečka v soustrojí.

Zvláště v krizi a při nezaměstnanosti pod potenciálem ekonomiky je naopak základním problémem poptávka. Vymažte tento empiricky dobře ověřený poznatek a můžete vymazat prakticky celého Keynese a jeho četné varianty, které se bez výjimky na tomto shodnou. Zásadním problémem je, že vymažeme-li keynesiánské principy, sociální demokracie nemá po ruce zhola nic.

Na prospěšnosti Hollandových kroků se shodnou pouze zájmové skupiny. Ty mají jasno. Místopředseda francouzského svazu podniků Medef – líheň francouzského korporátní zájmu – byl z Hollandova projevu nadšený a označil jej za „zastřelení Keynese ze zálohy“.

Není alternativy k Třetí cestě
Hollande se tím definitivně zařadil do řady politiků takzvané Třetí cesty, jako byl Tony Blair, Gerhard Schröder či Wim Kok. Ti buď úmyslně nebo v iluzi, že existují univerzální ekonomická řešení, opustili prastaré kolektivní ekonomicko-politické principy založené na agregátní poptávce, keynesianismu a na jednotě zaměstnanců.

Místo toho přistoupili na ekonomické recepty flexibility (tj. pracovní nejistoty, drobení kolektivního vyjednávání a odborů obecně), efektivity (privatizaci sociálních služeb) a minimální role státu (snižování přímých daní a výdajů na sociální politiku).

Argumentujíce thatcherovsky, že „není alternativy“, učinili tak systémy svých států regresivnějšími. Ač v obhajobách svých politik tvrdili opak, zvýšili nerovnost a relativní chudobu, snížili ochranu zaměstnanců, deregulovali finanční trhy, snížili korporátní daně a poskytly arogantní právní i finanční výhody investorům, čímž přispěli k daňovému a investičnímu závodu ke dnu.

A jsou to právě Blair a Schröder a jejich přebírání ekonomických myšlenek pravice, kteří se stali symbolem ideologické vyprázdněnosti ekonomických myšlenek levice. Evropský levý střed za Blaira a Schrödera ztratil cokoli, co by mohl na rozdíl od pravice nabídnout. Sociální demokracie se v ekonomické politice stala prakticky zbytečnou politickou sílou. A z toho pramení i její úpadek v Evropě posledních deseti let a problémy s oslovováním voličstva.

Zbytečná levice
Hollande ukázal, že chce dělat pravicovou hospodářskou politiku. Proč by však levicoví voliči měli volit levici, když dělá pravicové reformy? A proč by pravicoví voliči měli volit levici jen kvůli pravicovým reformám, které beztak dělá i pravice?

Místo hledání nových řešení či návratu k agregátní poptávce se Hollande a další evropské sociálně-demokratické strany dnes dopouští stejných chyb jako Blair či Schröder. Podobné pravicové reformy prováděné levicovými stranami vedou k frustraci občanů. Ti v nich nevidí žádnou alternativu a v potřebě hledat řešení se uchylují k netradičním a extrémistickým stranám.

Evropská sociální demokracie by měla být odvážnější a hledat opravdová alternativní řešení. Inspirovat se u svých levicovějších odnoží není v tomto kontextu radikalizace, ale návrat ke kořenům. Přispěje k ujasnění si toho, kdo dělá jakou hospodářskou politiku.

Jinými slovy, evropská sociální demokracie musí obnovit solidární a kolektivní hodnoty minulosti, více zpochybnit liberální dogmata vytvořená v posledních čtyřiceti letech, přestat se podílet na postupné privatizaci všeho a oprášit Keynese.

Jinak jí hrozí, že se během několika let stane zcela zbytečnou politickou silou, jež dělá reformy, které pravice svede levněji a důvěryhodněji. François Hollande svým projevem ke zbytečnosti své strany a potažmo celé evropské sociální demokracie udělal obrovský krok. Doufejme, že jeho kolegové a nástupci v těchto krocích nebudou pokračovat.

Share |

Komentáre (2)

  • Imrich Juhár 23.01.2014 9:19

    Európska sociálna demokracia už dávno hodila obyčajného človeka cez palubu a nikdy už nebude iná. A ak aj stratí nejaké percentá, tak sa jenoducho spojí s pravicou do tzv. veľkej koalície ako napr. naposledy v Nemecku, aby nemusela vládnuť s Die Linke a Zelenými. Ja sa len divím, prečo je francúzsky volič taký tupý, že nevidí alternatívu, keď ju má rovno pred nosom – Melanchone. Ale taký je každý európsky volič. Nechá sa vodiť za nos “pravo-ľavým” divadlom. U nás nie je alternatíva, ale napr. vo Francúzsku alebo v Grécku (Syriza) ju majú. Aj v iných štátoch sú podobné strany, označované za radikálnu ľavicu. Ak ich volič nevolí, je to jeho chyba.

  • Ivo Patta 28.01.2014 16:42

    S Vaší kritikou F. Hollanda a socdem. stran souhlasím. S Vašimi recepty hrubě nesouhlasím. Problém není v politicích, ale v první řadě v ekonomech. Dlouho jsem pátral po tom, kde se berou nelidské recepty ekonomů na reformy sociálního státu. Objasnil mi to ve své studii z r. 2013: “Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot”, pan Prof. Mlčoch. Ekonomie se na začátku svého vývoje zcela odtrhla od rodiny. Při studiu ekonomie jste nic neslyšel o ekonomice rodin. Proto by mělo být ekonomům striktně zakázáno navrhování reforem sociálního státu. Pokud se ještě ptáte proč, uvedu příklad. Ekonom V. Klaus prosadil v Česku od 1. 1. 1993 nové daňové zákony, mimo jiné také zákon o zdanění fyzických osob. Výsledek na sebe nechal čekat přesně devět měsíců: Časově i věcně prokazatelného poklesu porodnosti si v přímé souvislosti s reformou daňového systému o 30 000 dětí ročně povšiml také M. Hiršl. Cituji z jeho studie: Změny … ukazují trend vývoje skutečných hmotných životních podmínek ve kterých rodiny s dětmi žijí, a který výrazně ovlivňuje rozhodování mladých lidí o tom, zda vůbec mít děti a kolik. … Bylo to způsobeno vyšším růstem míry zdanění pracovních příjmů rodičů v porovnání s bezdětnými … (Demografie, 2004, roč. 46, č. 3)
    Nebo jiný příklad. Jako ekonom mi budete tvrdit, že lidé si odvodem sociálního pojištění ukládají peníze na svůj důchod v I. důchodovém pilíři. Omyl. Na náš důchod nám přispějí až naše dobře vychované, pracovité děti. Přesná ekonomická definice starobních důchodů z průběžně financovaného I. důchodového pilíře zní: “Starobní důchody jsou dividendy z investic do výchovy dětí”. Do této definice se vejdou i bezdětní, protože si prostřednictvím přerozdělených daní, použitých na výchovu dětí těch druhých, přispěli také na důchod z I. důchodového pilíře.

Pridaj komentár