Politická kaviareň
Diskusia 20 Krajina kabelárov Väčší formát

Největším nepřítelem kapitalismu je kapitál sám

Nestává se tak často, aby odborná ekonomická kniha, čítající v angličtině téměř 700 stran, lámala rekordy v prodejnosti a stala se předmětem diskusí po celém světě. Přesně to se ale podařilo Thomasi Pikettymu s knihou Kapitál v 21. století.

Nechme nyní stranou, pro autora jistě milé spekulace, zda za ni dostane nebo nedostane Nobelovu cenu. Přínos knihy je silný nejen svým tématem, ale i načasováním. Vydání knihy nicméně zachytilo minimálně západní svět (nikoliv ovšem Česko, které je v tomto ohledu zcela mimo vývoj) v debatách o budoucnosti kapitalismu. Témata jako je nerovnost, rozšiřující se (pracující) chudoba, nadvláda finančnictví a parazitických struktur, oslabování ekonomické suverenity národního státu, povaha peněz a jejich tvorba, to jsou témata, která rezonují na západ od nás nejen v odborných debatách, ale čím dál více se dostávají i mezi občany.

Pikettymu a jeho spolupracovníkům se podařilo nasbírat neuvěřitelné množství dat (jejich sběr a vyhodnocování trvaly deset let), ze kterých následně vyplývají velice závažné závěry. Nejen pro kapitalismus (to je koneckonců socio-ekonomický systém a jako takový má svůj počátek a bude mít i svůj konec), ale především pro budoucnost demokratické společnosti. Podobně jako mnozí jiní i Piketty dochází k závěru, že současná podoba kapitalismu ohrožuje fungování demokracie jako politického režimu. Na základě čeho tak vyvozuje?

Od zisku k rentě

Hlavním destabilizujícím faktorem dle Pikettyho je to, že v mnoha obdobích vývoje kapitalismu je míra výnosnosti kapitálu podstatně vyšší než růst příjmů a výstupu. Naakumulované bohatství má tendenci se dále zvyšovat, to znamená, že roste rychleji než výstup a mzdy. Kapitalismus má tedy tendenci sklouzávat od svého dominantního prvku, zisku, k rentě. Jak povědomě nám toto musí znít v současné situaci, kdy se dobývání renty stává dominantním znakem nadnárodních firem a kdy k tomuto účelu existuje řada sofistikovaných technik.

Jak Piketty konstatuje v závěru (a ve shodě s Marxem): minulost požírá budoucnost. Tento prostý fakt má zásadní dopady na distribuci bohatství a to v globálním měřítku. Piketty jde ještě dál. Ukazuje, že vysoká tempa růstu jsou typická jen pro speciální období ve fázi dohánění, a že „usazené“ ekonomiky se stabilní strukturou mají tendenci dlouhodobě růst v rozmezí 1 až 1,5 procenta, aniž by bylo možno různými hospodářskými politikami z nich „vydupat“ více. Jenže průměrná výnosnost kapitálu je 4 až 5 procent. Výjimkou v tendenci kapitalismu zvrhávat se v rentu se stala část 20. století – se dvěma světovými válkami a bipolárním světem, který podpořil vznik sociálního státu na Západě.

Uvědomí-li si čtenář tato prostá fakta, pochopí, co se myslí slovem „vykořisťování“, které bylo z českého veřejného diskurzu vytěsněno, zatímco na Západě se běžně používá.

Pikettymu se nicméně z hlediska radiálních levicových pozic vytýká, že se snaží, podobně jako Keynes ve své době, kapitalismus zkrotit (nikoliv nahradit jiným systémem), tentokráte na globální úrovni. Co tedy navrhuje? Progresivní roční daň z kapitálu. Upozorňuje, že míra nerovnosti, kterou v současné době zažíváme, je dlouhodobě neudržitelná a že by měla být varováním především pro ty, kteří horečně obhajují tržní samoregulaci.

Demokracie v ohrožení

Piketty i v závěru svého díla zdůrazňuje, že demokracie je v ohrožení, pokud se jí nepodaří nad kapitalismem získat kontrolu. A to je možné jen ve větších celcích. Jako příklad uvádí EU – ta ovšem za přispění všech two-packů, fiskálních kompaktů a podobných nesmyslů, které stejně nebudou dodržovány ( neboť je to samo o sobě kontraproduktivní) jde přesně opačnou cestou, než Piketty navrhuje.

Nutné je vyzdvihnout také metodologickou stránku, či spíše celkový přístup Pikettyho. Na rozdíl od ekonomů „vševědů“, kteří se domnívají, že ekonomie vysvětlí vše od změn klimatu po technologický rozvoj, je Piketty pokornější.

Posun od primitivní arogance, která se snaží lidskou společnost nacpat to několika rovnic a grafů, k interdisciplinárnímu, a troufnu si říci moudrému přemýšlení, je pro českou kotlinu nesmírně potřebný. Závěr jeho knihy, kdy osvětluje nemožnost vědce se odtrhnout od zkoumání společnosti, jako by snad nebyl její součástí, důležitost zakotvení (a podřízení!) ekonomie společenským vědám, a nakonec jeho preference používání termínu „politická ekonomie“ (v Česku také neakceptovaného), je něco, co by se mělo na českých ekonomických fakultách zdůrazňovat každý den.

Pikettyho kniha je výjimečným dílem. Svým tématem, rozsahem svého zkoumání, důrazem na propojenost (nikoliv fachidiotské vytrhávání jednotlivostí) ekonomických jevů, na skutečnou politickou ekonomii, která se nutně koncentruje na to, komu jaká hospodářská politika prospívá a proč se činí určité kroky (a ještě důležitěji, proč některé ne).

Musím přiznat, že nesdílím názor Pikettyho, že kapitalismus je možno na globální úrovni zkrotit, protože se domnívám, že to elity nedovolí a raději vyvolají (nebo se o to alespoň pokusí) válku, resp. konflikty, než aby si nechaly omezit své privilegované postavení.

Článek vyšel na portále E15.cz.

Share |

Komentáre (2)

  • marián vitkovič 12.09.2014 22:27

    Dobrá, výstižná recenzia Ilono . Je v nej všetko podstatné. Díky.

  • Valenta 14.09.2014 17:55

    Dobrý den, paní Švihlíková. 100% s Vámi sdílím Vaše
    závěrečná slova. Kapitalismus ve všech jeho alternativách nelze napravovat, ale jenom zničit. Ovšem v dohledné době určitě neřešitelné (jenom celosvětovou válkou a celosvětovým povstáním většiny proti, té 10% menšině, vlastnící ovšem 90% svět. bohatství), protože
    kapitál ovládá i oficiální politické garnitury, které s nimi
    v podstatě kolaborují.
    Je zdevastován zákl. ekon. zákon.: výroba-rozdělování-spotřeba. Rozbor tohoto zákona (K. Marx)Vám určitě nemusím provádět. Je to zcela ve smyslu Vašeho příspěvku k této knize.
    Valenta

Pridaj komentár